Rodáci vzpomínají

Z pamětí Matěje Čechála
Veškerý prodej a nákup se odehrával ve Bzenci. Trhy byly pravidelně ve čtvrtek a neděli. Chodilo se pěšky, i s málem. Když nebylo nic jiného tak se šlo i s pár kousky sýra nebo vajíčky. Dobrá pětikoruna co se utržila. Chodívaly hlavně ženy. Domů dětem koupily škarnétku drobného cukroví aby všechny podělily. Nebo rohlík od Termala za 25 haléřů, ten byl vzácnější. Trh se kolikrát rozprostíral po celém náměstí. Proto se i někdy stalo, že se zboží neprodalo a muselo se u někoho do rána ve sklepě uschovat a ráno přijít znova. Ovoce se takto muselo prodat levněji. Dobře se prodávali meruňky, hůře už třešně. Těch byl prý na Padělkách celý les. A mimo jiné s nimi na trh jezdili sedláci až z Vřesovic a Ježova. Pan Čechál si vzpomíná na rozmluvu s Janem Šestákem z č.p.35, který mu při trhání střešní sdělil, že už natrhal 10 metrických centů. Kupci byly ponejvíce bzenečtí Židé, nejznámějším z nich byl Zumr. Tito skoupené zboží ještě ten den odesílali vlaky do Vídně. To vše se dělo v období první republiky a jistě i před ní, do krátké doby po komunistickém puči.

Přepis vzpomínek p. Matěje Čechála
Naše obec má hudební tradici, dle výkladu dědy M. Uherka, ve století devatenáctém , pokračovalo to až do doby nedávné roku 1989, kdy se ustavily hudby profesionální a tyto malé venkovské hudby zanikly. Hudebníci byli vždy povahy veselé, „šprýmaři“, rozdávali vždy pohodu. V letech 1950 a dále byly v naší obci tři „partije“. Partie starých vedoucí Čechál – dechová. Partie „mladých“ , vedoucí Dobešek – opět dechová. A konečně J. Berka a další – jazz. Hrávalo se při různých příležitostech : svadby, pohřby, oslavy národní, taneční, hodky, dožínky, fašaňk a různé besedy a veselosti. Kapela Čechál hrála i mimo rajón a to např.:Jeseníky, Zlaté Hory, Dolní Lipová, Svitavy, Skalice nad Svitavou vždy ve slováckých krojích.

Vzhled obce není ke chvále. Je zde široká a hluboká zmola, t.j. skladiště všech odpadů, což není pro úhlednost obce dobrá známka. Okolní katastr je vyvýšen nad obcí a větší deště splachují tuto část a berou sebou nejen vodu ale i půdu, ornici a všechny nečistoty do zmoly. Tam přibírá i část břehů a vše putuje do řeky Syrovinky a dále. Stává se z toho dravý tok. Legenda praví, že když se voda rozlévala na všechny strany, tak prooral sedlák brázdu aby ji usměrnil. To je ale málo, největším zlem však bylo to o čem se nemluví. Každý z tak zvaných gruntařů využil pozemku nebo zmoly pod svým domem k dobývání kamene. Byly to kameny ploché lehce zpracovatelné. V obci je na 60 studní zděných z tohoto kamene. Bylo ale již není alespoň 80 kamenných sklepů a domů a nespočetné množství kamenných zídek. Kdo měl obezděno - dvůr či soumezí kamenem byl občanem dokonalejším, váženějším.

Fašaňk slavíval se tři dny, třetí den, t.j. v úterý, pochovala se basa a s tou se nehlo až do velikonoc. Po vesnici v pondělí chodívala mládež s harmonikou a maškary a sbíraly se koblihy, vejce a i slanina, z čehož se večer v hospodě udělala škvařešina pro hudbu mládež.

O velikonocích na Bílou sobotu bylo v kostele vzkříšení v 17:00 hodin. To byla velká paráda. Mládež se ponejvíce chlubila novým ošacením. V pondělí se chodilo po šlahačce. Kluci upletli velkou žilu, - s tou se ale nešlahalo, byl to jen symbol mrskačky. Ale zato rákosky šlehali děvčata, někdy i nemilosrdně. Na oplátku od děvčat dostávali vajíčka či poháreček, co bylo připraveno. Když skončily žně, dala se mládež dohromady a zvolila si hospodáře. Ustavila slavnostní den, neděli odpoledne, kdy se hospodáři zodpovídala různým recitováním a příležitostnými písněmi. K tomu je třeba podotknout píseň, kterou se toto zahajovalo:

Chystej paní mamo večeři, večeři
ženci Vám již jdou do dveří, dveří.

Ženci se říkalo proto, že tehdy se obilí žalo, neseklo. První kosu měl u nás Matěj Hromada číslo popisné 5, roku 1900 až 1910. To byl velký pokrok.

Na vánoce chodívali děti těch chudobných občanů po koledách, dům odo domu a hospodyně je obdarovávaly pečivem i ovocem. Je třeba se zmínit, že po koledách chodili i učitelé. Tehdy měli malé platy, a přivydělávali si hraním na varhany v kostele i jako zpěváci. Také chodili cikáni, byli také obdarováváni. Svátky vánoční byly svátky míru a jejich prohřešky jim byly prominuty.

Při narození dítěte bylo povinností do osmi dní dítě pokřtít. Přičemž byl obyčejně z přízně kmotr, který nesl dítě ke křtu. To byla osoba pro tu rodinu vážená. Po tomto obřadu byla velká slavná beseda. Pokud byl někde tento křest již po osmé takováto sláva se už nestrojila.

Svatba byla velkou událostí pro celou rodinu. V kostele mládež doprovázela ženicha i nevěstu k oltáři ku svazku manželskému. Poté velké pohoštění a taneční veselice.

Zemřel-li občan nebo rodinný příslušník, pohřben byl na hřbitově do tří dnů. Nyní až v den pracovního klidu, aby ta rodina, alespoň ta nejbližší mohla se pohřbu zúčastnit.

Řemesla na venkově bývaly: zednické, tesařské, malířské, krejčí a švec. Kroje nosily se při různých příležitostech jako byly svatby, křtiny nebo při různých oslavách ať místních či církevních. Od roku poválečného, t.j. r. 1945 začaly se kroje odkládat. Doprava byla pro naši obec vždy problematická a to nejvíce pro to, že jsme obcí okrajovou, pro okresní město neprůjezdná. I ty linky, které pro osobní dopravu byly zavedeny, jsou některé rušeny z úsporných důvodů. S dojížďkou za prací je to nanejvýš špatné.

V obci největšími sedláky byli: Duda František č.p.2 asi 10ha, Dvořan Petr č.p.53 asi 8,5 ha. V roce 1905 Hromada Matěj č.p.5 vlastnil asi 17 ha a vše se žalo srpem. Prodej ovoce se odehrával většinou na trhu ve Bzenci, jinak jezdili tzv. handlíři (překupníci). Vykupovali po okolních obccích a jezdili prodávat do různých měst, nejvíce do Ostravy. Víno vykupovali povětšinou koryčanští Židé ale i vinařští manipulanti, později vinařské podniky. Obilí vykupovaly založené společnosti, tehdy již družstva hospodářské. Jeden metrický cent v průměru asi za 55 až 80 Korun českých. První postřikovací konev vlastnil M. Uherek roku asi 1905 od firmy Nechval z Vídně.

Obyčejně se lidé stravovali takto: ranní káva pražená z žita s cigorkou – ta dodavála kávě barvu a chuť. Žito samotné mělo pro kávu málo chuti i barvy. Káva se dělávala bílá, mléko, zvláště na venkově každý měl. V poledne hospodyň uvařila polévku, bramboračku. Dvakrát týdně bylo maso. Na večeři ohřátý zbytek z oběda. nebo pečené „erteple“ (brambory) z trouby.

Stará kaple hrozila sesutím, proto se zbořila. Zvonek z kaple se pověsil na dva trámce do zahrady Cyrila Náplavy č.p.23 a tam zvonil asi po dva roky. Roku 1929 Petr Luňák č.p.11 daroval na kapli pozemek ze svého humna a stavělo se až do roku 1930. Občané skládali peníze, různý materiál a práce zdarma. Dluh byl dost velkou zátěží, byla krizová doba. Záruku na sebe vzali Matěj Hlaváček a Petr Dvořan. Byl zde spolek , katolická omladina, hráli divadla, pořádali zábavy, plesy, výlety v Hliníku a tak se dluh zaplatil. Hlavně díky občanům, že tyto akce podpořili.

Do obecné školy se chodilo doma, do měšťanské do Osvětiman. Na vyšší školu nechodil nikdo, protože všude daleko. Jen Jan Čechal byl v Kroměříži a jen proto, že to bylo s internátem.